| ||||
| ||||
| Ale nyní se musím zastavit. Z toho věčného hluku a chaosu dnešní moderní civilizace mě bolí hlava. Kde vlastně je to staré Japonsko, kde jsou proslulí samurajové a nádherné geiši? Při pohledu kolem sebe mám pocit, že je zde všechno řízeno počítači a každá věc je narušena moderní civilizací. Ale to by nebyli Japonci, aby si nezachovali aspoň kousek své vlastní krásy. Tak pojďme se vydat hledat staré Japonsko opředené mýty a květy sakur třpytících se ve vlasech černých jak uhel. Ne určitě nepůjdeme do muzea nudně prohlížet staré meče pergamenty a jiné podobné artefaky. Ne, vydáme se do buddhistických klášterů shintoistických svatyní, hradů, ale co hlavně, pojďme hledat krásu Japonska do snad největšího těžiště krásy a to jsou zde japonské zahrady. Pokud jste ještě nikdy neviděli pravou japonskou zahradu, tak jste opravdu přišli o něco velkého. Jak by řekl velký básník "vidět zahrady v Kyotu a zemřít" vystihuje přesnou podstatu. Když jsem vstoupil do zahrady Imperial paláce v Tokyu či v Kyotu nebo jsem se objevil v zahradě paláce Ginkakuji, opravdu jsem si nebyl jist, zda toto mohla vytvořit lidská ruka. Ano asi je opravdu škoda dnů, které jsem nestrávil zde v tomto kusu ráje na zemi. Ale abych tu zbytek stránek nepopsal chválou, přiznám se i k nedostatku. Japonsko je ostrov, jak asi každý jistě už tuší, a proto tu poměrně dost často prší. A pro nás Evropany asi až trochu dost často. Měl jsem takový pocit, že mě déšť pronásleduje. I když zdejší déšť to nikdy moc dlouho nevydržel. Myslím si ale, že nemůže být nic horšího, než prohlížet si krásu japonských klášterů a zahrad v dešti. | ||||
| ||||