Každá pohádka má začátek. Je to asi takové pravidlo, že se musí
tak začínat, a proto i já se pokusím zde začít od prvního dne na
tomto babylonském ostrově, kde je vše tak trochu jiné. Možná lepší
možná horší, ale to přece jenom ukáže až čas. Ale zatím to vypadá,
že je tu všechno trochu modernější či spíše techničtější. Přece
jenom asi budou o trochu napřed. Možná je to tím posunutým časem,
či něčím jiným ale i tak, pokud zrovna jdete spát, buďte si jisti,
že Japonci zrovinka vstávají a nejspíš se připravují pracovat. Ale
pokročme, abychom neztratili nit prvního dne v tom zmatku a
spoustě lidí hemžících se všude kolem mě. Můj první den v Japonsku
začal pěkně z rána po přistání na letišti Narita, které je asi 80
km od Tokya. Vystoupivvše na zem jsem s hrůzou zjistil, že neumím
a nerozumím ani slovo. Ještě větší hrůzu mi přineslo zjištění, že
všechny nápisy, popisy a vše co má něco značit, je napsáno
Kanji (Kanji jsou znaky reprezentující slova. Byly
přebrány od Číny v 6. století a Japonci dodnes využívají přes 2000
znaků v písemné komunikaci). Naštěstí je Narita mezinárodní
letiště, a tak lze sem tam spatřit i nějaký ten anglický nápis
jako je EXIT, NO ENTRY a podobně. Pojďme dále. Odpoledne mě
posadili do auta a uháněli se mnou přes Tokyo do malého městečka
Hanno. Ale abych vás neošidil o něco, zastavíme se na chvilku v
Tokyu. Je to největší město, co jsem v životě viděl. A tim
největším myslím opravdu do všech směrů. Pokusil jsem se vám
nakreslit aspoň obrázek z tohoto velikého města ale bohužel na můj
malý papír se vešlo pouze několik marakodrapů nebo jak se těmto
megabudovám říká.
Vypadá to jako by se jednotlivé budovy předháněly, kdo bude vyšší.
To však není vše, oni se také předhánějí, kdo bude mít hlubší
kořínek. Nejvíce mě však udivily místní silnice. Jakoby se snažily
soutěžit s okolními mrakodrapy. Je opravdu fascinující, když
jedete pod okny osmého patra a vidíte, co dnes paní Yamadová vaří
nebo co čte pan Tanaka ve svém křesle v obýváku. A to do některých
domů není vidět, protože jsou níž než silnice. Zde opravdu začínám
věřit, že naše obrovská zeměkoule může být někomu opravdu dosti
malá. Všude kde se rozhlédnete je jenom spousta domů, mrakodrapů a
dalších záhadných staveb, které se k sobě tísní jakoby jim byla
strašná zima (přitom je tu docela horko). Ano, všechny budovy jsou
tak strašně blízko, že mám strach abychom vůbec projeli ulicí.
Jsou tak úzké, jako by to byly jenom průchody pro pěší. A takto je
zde na tomto ostrůvku a jeho sousedech namačkáno 120 miliónů
lidiček, kteří se každé ráno tlačí v metru do práce a večer opět
na cestě z práce. Při pohledu na to všechno se mi zdá, že
miniaturizace postihla vše co je japonské a to opravdu do puntíku.
|