| ||||
| ||||
| Malé městečko, vesnička nebo předměstí Tokya? Takový problém tu nikdo neřeší, města nemají označení na začátku a na konci. Zde je totiž tolik lidí a domů, že tu města plynule přecházejí od jednoho k druhému. A že jste již v cizím městě, poznáte spíše podle názvu restaurace či obchodu nebo stanice vlaku. Hanno mezi ně patří také, není to nijak zvláštní město, rozkládá se na úpatí hor asi 50 minut vlakem z Tokya. Na první pohled nijak neupoutá, všude spousta nízkých domečků prokládaných sem tam svatyní nebo malou dílničkou na bůhvíco. Všude spousta drátů, sloupů a vedení. V téhle zemi je snad spojeno všechno se vším, a že by někdo dráty třeba zakopal, to ne. A taky by to musel být blázen, když se tu země furt třese a praská. A tak celé Japonsko vypadá jako veliká pavučina. Ale zpátky k Hanno, proč o něm vůbec mluvím, to je protože jsem zde žil po celou tu dobu pobytu. A že jsem jej poznal, procestoval a ono si na mě připravilo nějaké ty žerty. Tím největším byl tajfun. To panečku pršelo po tři dny a tři noci, vítr foukal jako o závod a místní potůček si v tu ránu myslel, že je pánem přilehlého okolí. V čemž mu úspěšně bránily místní hory porostlé nějakým houštím připomínajícím prales. Sem tam jej prokládal bambus střídaje se s palmou nebo banánovníkem. Jo, a bambus, lidi, to je mi asi nejoblíbenější rostlina, je strašná škoda, že neroste také u nás. Zde se z ní vyrábí kdejaká věc od jídelních hůlek až po stavby. Jednou takovou stavbou je také bambusová svatyně. Opět uzavřená v horách v bambusovém lese. A člověk by řekl, že zde neznají nic než bambus. Ale co by ne, i já jsem neodolal a z jednoho takového pěkného bambusového možná stromu možná klasu, udělal pěkný bambusový půllitřík na pivečko. Přece jenom i v zahraničí je třeba propagovat naše české zlato. A mimochodem, kdybyste v Japonsku dostali chuť na naše plzeňské pivo, tak v Kyotu na nádraží ho mají za pouhých 350 jenů. | ||||
| ||||